Parníkem na Slapy

Posledním výletem o dovolené byla plavba parníkem na Slapy...pluli jsme  historickým parníkem Vyšehrad tam i zpátky....celodenní výlet stál za to.
O tomto výletu jsem uvažovala už dlouho...ale nějak jsem se k němu nedokopala...až  teď....přeci nebudu sedět doma, když bych mohla něco zajímavého vidět. Jenže za poslední týden jsem byla tak uchozená, že jsem chtěla něco odpočinkového. A tím byla plavba...uvidím spoustu zajímavostí a přitom budu sedět, nebudou mně bolet nohy a záda.
A tak jsem se začala pídit po jízdenkách...a zjistila, že v dnešní době počítačů není možné si je zajistit dopředu. Posílala jsem i mail do pražské paroplavební a prý stačí přijít tak půl hodiny před vyplutím. Moc mně to neuklidnilo, co když stejný nápad bude mít i dalších 300 lidí? A tak jsem vymyslela ještě náhradní plán...když už budu jednou z bytu, tak se pojede do Berouna ...znova na rozhlednu a medvědy. Přeci se nebudu vracet. Ale hned mně napadlo, že nejen Pražáci jsou chtiví paroplavby...a co když se někdo bude trmácet bůhví odkud a pak utře hubu?
A tak jsme vyrazila opravdu brzo. Někdy těsně po půl osmé už jsme čekali s několika lidmi na jízdenky...a to otvírali až v osm.
A musím se pochválit za výborný nápad...já jsem stála na jízdenky a mamku jsem poslala čekat před molo...odměnou nám za všechno to čekání bylo, že jsme se nalodily jako první :-)
Vybraly jsme si místa na přední vyhlídce a opravdu to stálo za to....i když....první hodina a půl byla krutá...byly jsme zmrzlé jak rampouchy (o možnosti půjčit si deky, jsme se dozvěděly, až když žádné k půjčení nebyly).
Loď byla opravdu plná, prý se vejde na parník až 300 cestujících...uvnitř byla cedule, že maximálně 400. A cestou ještě několik desítek lidí přistoupilo.
Zážitkem byla nejen podívaná na pražské památky jinak než z pevné země, krásná příroda cestou...ty nádherné kopce a krpály podél vody. A proplouvání zdymadly...to byl zážitek sám o sobě.
A cestou se mi líbili lidé, co mají chatky a chatičky i různá "orlí hnízda" v těch stráních...na proplutí parníků jsou vybaveni a tak se celou cestu ozývalo zvonění, troubení a různé mlácení do kovu na pozdrav. Spousta z nás si to užívalo a mávali jsme jako o život. Dokonce i parní vláček...Posázavský pacifik nám vyslal pozdrav.
Během cesty jsem si všimla, že bylo dost lidí, co plavbu pojali jako jednu velkou žranici...to nějak nedokážu pochopit...já jsem plula proto, abych viděla přírodu a ne většinu cesty čuměla do talíře.
Na zpáteční cestě si kousek od nás přisedl starší pán...celý v bílém s lahví šampáňa v ruce. Byl už trochu načatý a to šampíčko ho dorazilo. Chvíli nás otravoval nějakým blábolením a pak chrupal. Ale lahev byla už v půlce cesty prázdná.
Jo a jestli jsem si myslela, že když budu jen sedět a nikam nepolezu, že mně nic bolet nebude, tak jsem se parádně spletla. Od zpátečního sezení mně bolely nohy, záda, měla jsem upálenou jednu ruku od sluníčka, od samého mávání mně bolí rameno a od neustálého čumění někam za krkem. O zadku, pruhovaného od dřevěné lavičky, ani nemluvím :-)

ředitel PPS nám byl popřát šťastnou plavbu

zdymadlo Modřany

soutok Vltavy a Berounky

Závist

cementárna Zbraslav

Vrané nad Vltavou

a jsme bez komínu...kvůli mostům.

ostrov sv. Kiliána v Davli

 

Štěchovice

 

 

 

...pokračování příště