úterý 28. srpna 2018

Výstava papouchů na Slupi

Mám dovču a tak jsem vytáhla dceru do Botanické zahrady na Slupi.
Dřív jsme sem chodili pravidelně - to jsme ještě měli papouchy a já pěstovala kaktusy.
Hned při kupování vstupenek jsme si všimly ošklivků, kteří se choulili na plyšákovi ...dva kakaduové a jeden ara.
Vyfotit jsem si je netroufala, ale paní říkala, že v půl druhé bude krmení. Vzala jsem to na vědomí, ale vzápětí jsem to zapomněla.
První papouch byl hned za dveřmi a byl hrozně družný. Hlavně ho zajímala hůlka co měla dcera.


ve skleníku, kde byli ostatní papouchové,bylo příjemně. Žádné příšerné vedro, navíc tu fungovalo mlžítko, které bylo příjemné nejen pro ptáky, ale i pro nás.













říkala jsem si, že tu nikde nejsou velcí arové. Pamatuji, že jeden rok tam byl velký ara volně. A teď nic. Ale při odchodu se jejich řev nedal přeslechnout.






pak jsme si ještě prohlédly skleníky a u východu jsem viděla dav lidí...zrovna se chystala slečna krmit ty tři mláďata. Lidi fotili jak o závod, slečna chystala krmení a přitom vykládala o záchranné stanici pro papoušky (vůbec jsem netušila, že něco takového existuje).
Protože jsem prdlajs viděla, šla jsem ven a čučela celou věčnost přes sklo.
Suché krmení slečna rozmíchávala dobu ve vodě a dlouhé se to nezdálo jen mně, ale především těm hladovcům. Dávali dost najevo, že chtějí dlabat a to nejpozději okamžitě :-)
Rozmíchané krmení natahovala do stříkaček a takto připravené vkládala do nádoby s teplou vodou. Naplnila několik větších stříkaček a to jsem myslela, že už je hotovo a bude se krmit.
Jenže vytáhla další plechovku a míchala další krmení, tentokrát do menších stříkaček.
A papouchové se celou dobu zlobili :-)
Jako první přišel na řadu ara, slečna ho dala do krabice, pod krk dostal papírový cinták a mohlo začít krmení. Vypadalo to, že do volátka nedostal pěkně dlouho :-) Hltal a mizel v něm obsah jedné stříkačky za druhou.
Po poslední dávce byl spokojený.
Stejně se nacpali i oba kakaduové.
Fotila jsem přes sklo, takže fotky jsou ošklivé, ale jsou :-)



kde to vázne s tím dlabancem







ještě jsme si prošly zahradu, já nasbírala pár lískových oříšků pro našeho myše a jely jsme domů.

čtvrtek 10. května 2018

Jak mne skolila chcípavka

1. května jsme si udělaly s dcerou výlet motoráčkem z Hlavního nádraží na Zličín. Cesta vede po pražském Semeringu a je odtud krásný výhled na skály v Prokopském údolí.

2. 5. jsem v práci, dopoledne pohoda a po obědě je mi zima, ačkoliv tam máme dost teplo
3.5. opět v práci a nemůžu se dočkat, až padne devátá večer a pojedu domů. Celý den jsem se klepala zimou a začalo mně bolet v krku. Každé mluvení vyvolá záchvat kašle. Ztrácím čich..
4. - 6.5. mám volno, měla jsem naplánovaný výlet, ale odpočívám. "žiletky" v krku pracují na plné obrátky.
7.5. nemůžu pořádně polknout, od noci přemýšlím, zda dvanáctku v práci vydržím nebo mám volat kolegyni z protisměny. Nakonec jsem nevolala, bylo mi hloupé,aby ona dělala čtyři dvanáctky za sebou. V práci nic moc, těšila jsem se do postele jak malá. K bolavému krku se přidává úporný kašel.
8.5. volno trávím v posteli. K bolavému krku a silnému kašli se přidává teplota a bolest dutin. Bolí mne celý obličej, takže to jistí šála omotaná kolem celé hlavy. Mám otvor jen na nos. Musí to být podívaná, ale mně je to jedno. Přestávám pořádně slyšet, uši mám zalehlé.
9.5. Celou noc kašlu, takže už na takové marození nemarození kašlu taky a jdu k doktorce. V autobuse sedím sama, kolem mne je prázdno...kdo by taky chtěl sedět vedle tuberáka že jo :-) Pár lidí se každou chvíli otáčí a probodává mne pohledem. Je mi trapně, ale kašel se nedá zastavit. Bublá to ve mne jak v topení. V čekárně se to opakuje, jsem několikrát zavražděná pohledem, ale naštěstí jdu hned nařadu. Dostala jsem neschopenku a tři recepty. V lékárně jsem nechala 460 korun...
Po příchodu domů jsem ztratila hlas. Mluvím tak, jako když se učí kokrhat kohoutek. Některá písmena vůbec nevyslovím :-) Chtěla jsem zavolat na kočku pod okny, ale nic se neozvalo. Žádné čiči, nic. Zkouším čičino a ozve se no :-)
10.5. celou noc jsem nespala. Jakmile si lehnu, dostanu takový záchvat kašle, že mi to snad trhá vnitřnosti. Bolí mne žebra, bolí mne dutiny (ale už je to lepší), bolí mne oči (ležím s plínou zavázanou přes oči), bolí mne žaludek (neumím ty hnusy co vykašlávám plivat). Musím znova do lékárny, protože jeden recept byl na udělání. Situace v autobuse se opakuje...
V lékárně vypláznu dalších 130 korun.
Po příjezdu domů se dozvídám, že dceru škrabe v krku a s mluvením je na tom stejně jako já...kokrháme obě :-)
Představovala jsem si tento týden jinak...v úterý jsme chtěli dolů do Prokopáku k potoku...aby se Oskar vyráchal. Včerejšek měl patřit Průhonickému parku....
No nic, jdu se zavrtat do postele...

středa 11. dubna 2018

Údolí Plakánek

Byl to první větší letošní výlet.
Počasí bylo v sobotu nádherné a tak se vyrazilo. Jen tak, bez plánování.
V autě jsme se rozhodli, že pojedeme na Kozákov nebo prostě tam, kde nás to cestou zaujme.
Kozákov byl ale prvotní, už jsem se těšila na rozhlednu.
Pak jsme zahlédli hnědou ceduli na Kost a tak jsem prohodila, že někdy příště bychom se mohli podívat do údolí Plakánek ...ještě jsme měli v živé paměti nedávné vyprávění Pepy Dvořáka, jak nedaleko odtud kupoval chalupu. Tak krásně vyprávěl jak se tady zamiloval do přírody...
No a tak jsme se nakonec rozhodli, že nebudeme čekat na nějaké příště a pojedeme hned.
Jedním slovem nádhera...pro mne jako milovníka pískovcových skal a různých šutrů ...chodila bych tam celý den...
Stejný nápad mělo docela dost lidí.
Ale tentokrát mi ty davy nijak zvlášť nevadily.




















Potom jsme se rozhodli, že přeci jen pojedeme ještě na Kozákov. Jenže další cestu nám zkřížila cedule na Sekyrkovy Loučky. O těch jsme se bavili nedávno a na mapě jsme je nemohli najít.
A tak se jelo tam...byli jsme zvědaví, jak vypadá místo, o kterém mluví Petra Janů...
A Kozákov?...na ten tentokrát už nedošlo.

úterý 27. března 2018

Jedenácté narozeniny

Dneska oslavil náš Oskárek jedenácté narozeniny.
Pro malou chlupatou kuličku jsme si jely s dcerou 13. června 2007. Pejska jsme si vybraly podle fotek, které měla chovatelská stanice na netu. Byl to blue merle krasavec a jmenoval se Marcus.
Jenže všechno nakonec bylo jinak...na zahradě nás přivítala smečka štěňátek a my byly ztracené. Markus byl fešák to jo, však taky na něj občas zavzpomínáme. Jenže ten nejmenší pejsek se nejvíc snažil, aby právě on byl náš. Vybral si nás a tak s námi odjel.
Když na to vzpomínáme, musíme se smát....sice jsme jely jen na druhý konec Prahy, ale absolutně nevybavené. Jediné, co jsme měly, byla větší taška. Žádné vodítko, to nás tehdy ani nenapadlo brát s sebou.
Oskárek věděl, že do té tašky se vejde jen on, byl totiž nejmenší :-) A tak se snažil.
Stal se členem naší rodiny, pamatujeme si první vycházku do Prokopáku...tenkrát spadl do jediné blátivé louže a my pak domů nesli štěně v tvrdé blátivé krustě...
První vypadnutý zoubek, čekání na to, až poprvé zvedne nožičku a vyčurá se jako velkej pes.
První narozeniny...., spoustu výletů, spoustu míčků, stárnutí...
Je toho hodně, o co jsi obohatil náš život. Těch míst, které jsem viděla jen díky tomu, že jsi jezdil se mnou...
Hodně zdraví ti přeji a snad se dočkáš i dortu příští rok...moc bychom si to všichni přáli..




úterý 23. ledna 2018

Pohoda

Konečně skončilo to strašné před a povánoční práskání a tak můžeme s Matesem v klidu relaxovat.
Já si svoje vyžebral, Mates to teprve zkouší :-)



čtvrtek 21. prosince 2017

Klidné vánoce

Krásné a pohodové vánoční svátky přeji všem, co sem zavítají.

Vždycky jsme měli živý stromeček, až na pár let (asi 3x), kdy jsme zdobili umělé koště. To mně ale vůbec nenadchlo, chyběla mi ta vůně, která se linula každé ráno v obýváku se stromečkem.
Už vloni jsem se zasekla a koupili jsme nějaký smrček.
Letos jsem vybrala borovici...
Když jsem pro stromek jela, měla jsem představu, že přivleču smrček a vůbec ho nebudu zdobit ozdobami. Chtěla jsem na něj jen navěsit háčkované hvězdičky, které mi kdysi háčkovala mamka a mám jich spoustu, dát jen bílá světýlka a všechno dozdobit papírovým řetězem z kancelářského papíru.
Borovičku jsme zdobily s dcerou včera.....zkusila jsem na ní dát ty hvězdičky....ale nebylo to ono...
naškrobené hvězdičky by opravdu slušely smrčku...
A tak jsem vytáhla ozdoby.....prý je teď v módě retro....
Ale já to tak neberu...věším ozdoby, které mám už spoustu let (jo třicet let je to přesně). Je jich bohužel čím dál míň, něco se rozbilo, některé jsou sice celé, ale chybí jim ten stříbrný vršek na zavěšení (je zajímavé, že ozdoby přežily dětské nemotorné ručičky a vloni je manžel ze stromku otrhal jako jablka a takhle to dopadlo).
Mám i řetězy, které se dávaly kdysi do vánočních kolekcí...
Mám ozdoby, které zdobily mamčin stromek, ozdoby, které měla na stromečku babička a jednu ozdobu, která vždycky byla jablkem sváru mezi dcerami. Obě ji totiž chtěly pověsit, obě tvrdily, že ta ozdoba je jejich. I letos si dcera na ní vzpomněla a sama si jí pověsila...no mně se moc nelíbí, ale na stromku opět visí...je to ta s motýlem uvnitř



ze šesti velkých koulí zůstaly jen dvě. A jen jedna se dá pověsit


Tyhle ozdoby mám moc ráda. Jsou z roku 1987, bylo jich 12 a opět...jen jedna se dá zavěsit.

to je on, motýl jeden :-)




i svíčky ještě za 2,80 Kčs jsem našla...je jich plná krabička :-)