Zelená Hora ....podruhé

Zelenou Horu jsme navštívili nedávno...tu, na které řádil major Terazky. A o pár týdnů později  jsme zdolali tu druhou, u Ždáru nad Sázavou.

 

Nepomuk, Zelená Hora...aneb Terazky by se divil...

...jak za tu dobu, která uplynula od natáčení Černých Baronů, místo schátralo. Někde jsem četla, že před pár lety zámek koupila nějaká francouzská firma a bude tu hotel...ale zatím to tak nevypadá.
Vypravili jsme se sem letos 8. května a já se těšila, že si to tu celé projdeme. Ale hned u vchodu jsme narazili na zavřená vrata se zákazem vstupu. A tak jsme se prošli alespoň lesem v domění, že to celé obejdeme a někudy se nahoru dostaneme. Bohužel k zámku jsme nedošli (nechtěli jsme riskovat vyhazov, protože těsně předtím než se brána uzavřela, tudy projela auta nějaké údržby), ale dostali jsme se na buzerplac, obhlídli jsme zbytky budov a tak nějak podvědomě jsem čekala, odkud se ozve zařvání majora Terazkyho, cože to tam hledáme :-)

 

Ze Zelené hory, která nás trochu zklamala, jsme jeli ještě obhlédnout Nepomuk, rodiště sv. Jana Nepomuckého.

rozhledna Kopanina

Z věže Frýdštejna jsem zahlédla v nedalekém lese rozhlednu. A hned mne napadlo, že bychom se k ní mohly vydat. Prý to není daleko. Trochu do kopce, trochu po rovině, chvilku po silnici a jsme tam. Po pravdě, měla jsem toho z Pantheonu a Frýdštejna dost (a to nás ještě čekala zpáteční cesta na vlak v Malé Skále). Padlo i to, že bychom tam mohly někdy jindy. Jenže já to jindy moc dobře znám...někdy totiž není vůbec.
A tak jsme se rozhodly, že tu rozhlednu ještě zdoláme. Vyšly jsme z Frýdštejna a daly se do táhlého kopečka. Sluníčko svítilo jako blázen a nám bylo jasné, že naše rozhodnutí nebylo právě to nejlepší. Jenže vrátit jsme se nechtěly ani jedna z nás.
Nebudu napínat, k rozhledně jsme došly. Jenže nás uvítal nápis, že musíme někam do horoucích pekel pro klíče. No a tak jsme šly....přeci to chvilku před cílem nevzdáme. Klíč se půjčoval za stokorunovou zálohu plus nějaký ten chechták vstupného...vrátily  jsme se na rozhlednu a tam čekal nějaký pán, že jestli může nahoru s námi. Tak jo...vzaly jsme ho s sebou.
Michala nakonec až nahoru nelezla, já udělala pár fotek a obhlížela hodinky, protože vlak nečeká. Nechtěly jsme zpátky celou cestu letět jak splašené. Jenže pán vytáhl foťák...pořádné dělo, stativ a nevíc co ještě a jal se pěkně pomalu fotit. Byla jsem nervozní, měla jsem klíče od rozhledny a stovku pryč. Nakonec jsem pána požádala, že musím zamknout a jít vrátit klíč a mazat na vlak. Moc se mu nechtělo, protože by vlastně musel pro klíč on. Takže jsme to vyřešili domluvou....já jemu klíč a on mne stovku :-)
Na zpáteční cestě jsme v lese potkali kotě...nikde nikdo a kotě se na nás nalepilo. Šlo s námi nebo spíš za námi neuvěřitelně dlouho...téměř až na silnici pod Vranovem. A měly jsme dilema...kotě jsme tam nechat nechtěly, domů ho vzít nemohly. A co tedy s ním? Napadl nás jedině útulek. Protože vzít domů kotě, to se tady rovná kufrům před bytem. A nejen kufrům....taky klecím s papouchem a myšema :-)
Nakonec se to vyřešilo samo. Těsně před silnicí šli proti nám nahoru manželé...a prý jé vy máte krásně kotě. A milé kotě se k nim přidalo a šlo  nimi.