Blaník

Ačkoliv pocházím z okresu Benešov, na bájné hoře Blaník jsem nikdy nebyla. A protože nahoře je rozhledna, bylo jasné, že se tam určitě budu chtít někdy podívat.
A to "někdy" se mi splnilo při nedávném velkém výletě.
Cesta nahoru mi dala docela zabrat, funěla jsem jako prase na bukvicích a po pár krocích jsem musela odpočívat a vyfunět se. Říkala jsem si, jestli mám tohle lození po kopcích a krpálech zapotřebí....musela jsem si přiznat, že mám :-) Nedovedu si představit, že bych chodila jen po rovině.

 

Rozhledna Karasín

Rozhleden už jsem navštívila spousty, ale rostou jak houby po dešti, takže jich pořád zbývá dost a dost k vyšlápnutí. A jelikož já nemám auto, ba dokonce ani řidičák, jsem odkázaná na kamarády.
A kdykoliv při výletě zahlédnu nějakou tu rozhlednu, zmocní se mne stejný pocit, jako když dostanu amok z množství hub, které vykukují v lese.
Když jsme Karasín zahlédli od kostela ve Vítochově, bylo jasné, že chci k ní.
Sice pršelo, ale to nás neodradilo. Přijeli jsme k rozhledně a tam zavřeno. Žádný pohyb, bufet byl prázdný. Byla jsem zklamaná a tak ceduli, která tam byla, jsem přečetla jen zběžně. Bylo tam, že vstupné se platí v bufetu. Zkusmo jsem vzala za kliku a ono otevřeno...a teď dilema...jít či nejít nahoru? Co když nás tam někdo zamkne?
Začala jsem číst ceduli znova a pomalu....vstupné se platí v bufetu...ALE...pokud je bufet zavřený, do tuším devatenácti hodin je rozhledna přístupná zdarma...HURÁ. A šup rychle nahoru, než začne pořádný slejvák.
Vidět sice bylo špatně, ale ten pocit koukat se z rozhledny....ten se nikdy neomrzí

Kostel ve Vítochově a Munzarova borovice

Při výletě, kdy netušíme kam se nakonec dostaneme, jsme dojeli do Bystřice pod Pernštejnem. Hrad jsem navštívila asi 3x a letos jsem byla zvědavá, jak vypadá po požáru před pár lety. Leč nebylo nám přáno, protože už bylo jednak dost večer a jednak nebylo kde zaparkovat. A tak jsme jeli dál, objevovat další místa naší republiky.
Cestou nás zaujal kostelík sv. Archanděla Michaela, pocházející z první poloviny 13. století.
Kostel stojí na vršku a je tady pěkný výhled do okolí. 
Kousek od kostela roste borovice a je zajímavá tím, že ji zde vysadil Luděk Munzar při natáčení pořadu Paměť stromů. A já mám na památku jednu šišku.

v dálce je vidět taková tyčka, to je rozhledna Karasín. Tam jsme taky byli

rozhledna Kopanina

Z věže Frýdštejna jsem zahlédla v nedalekém lese rozhlednu. A hned mne napadlo, že bychom se k ní mohly vydat. Prý to není daleko. Trochu do kopce, trochu po rovině, chvilku po silnici a jsme tam. Po pravdě, měla jsem toho z Pantheonu a Frýdštejna dost (a to nás ještě čekala zpáteční cesta na vlak v Malé Skále). Padlo i to, že bychom tam mohly někdy jindy. Jenže já to jindy moc dobře znám...někdy totiž není vůbec.
A tak jsme se rozhodly, že tu rozhlednu ještě zdoláme. Vyšly jsme z Frýdštejna a daly se do táhlého kopečka. Sluníčko svítilo jako blázen a nám bylo jasné, že naše rozhodnutí nebylo právě to nejlepší. Jenže vrátit jsme se nechtěly ani jedna z nás.
Nebudu napínat, k rozhledně jsme došly. Jenže nás uvítal nápis, že musíme někam do horoucích pekel pro klíče. No a tak jsme šly....přeci to chvilku před cílem nevzdáme. Klíč se půjčoval za stokorunovou zálohu plus nějaký ten chechták vstupného...vrátily  jsme se na rozhlednu a tam čekal nějaký pán, že jestli může nahoru s námi. Tak jo...vzaly jsme ho s sebou.
Michala nakonec až nahoru nelezla, já udělala pár fotek a obhlížela hodinky, protože vlak nečeká. Nechtěly jsme zpátky celou cestu letět jak splašené. Jenže pán vytáhl foťák...pořádné dělo, stativ a nevíc co ještě a jal se pěkně pomalu fotit. Byla jsem nervozní, měla jsem klíče od rozhledny a stovku pryč. Nakonec jsem pána požádala, že musím zamknout a jít vrátit klíč a mazat na vlak. Moc se mu nechtělo, protože by vlastně musel pro klíč on. Takže jsme to vyřešili domluvou....já jemu klíč a on mne stovku :-)
Na zpáteční cestě jsme v lese potkali kotě...nikde nikdo a kotě se na nás nalepilo. Šlo s námi nebo spíš za námi neuvěřitelně dlouho...téměř až na silnici pod Vranovem. A měly jsme dilema...kotě jsme tam nechat nechtěly, domů ho vzít nemohly. A co tedy s ním? Napadl nás jedině útulek. Protože vzít domů kotě, to se tady rovná kufrům před bytem. A nejen kufrům....taky klecím s papouchem a myšema :-)
Nakonec se to vyřešilo samo. Těsně před silnicí šli proti nám nahoru manželé...a prý jé vy máte krásně kotě. A milé kotě se k nim přidalo a šlo  nimi.