"Rukavičky" jsou naše nové činčilky a říkám jim tak proto, že je zachránili z polské kožešinové farmy. Nechala jsem jim jména, která dostala - jen Žlababu jsme zkrátily a říkáme jí Babú.
Po odchodu Matýska do činčilýho nebe jsme se rozhodovali, co dál. Vyhodíme velkou klec? Pořídíme si jako dalšího kamaráda králíčka? Nebo opět činčilku?
Pořád jsme se s dcerou nemohly rozhodnout, nakonec jsme se domluvily, že to tedy zkusíme s králíkem. Jeden se nám líbil ve Zverimexu na Lužinách, já chodila v práci okukovat jak králíky tak i činčilu do místního zveráče.
A pořád jsme se nemohly rozhodnout.
Pak jsem narazila na azyl králíčků a hlodavců a tam byly jak činčilky, tak i činčilí miminka.
Napsala jsem na miminka, byli to dva kluci a vzaly bychom si je oba.
Jenže už byli zadaní (nakonec si je dotyčný člověk nevzal) a nám nabídla slečna dvě holčičky - s tím, že je dají jen spolu, protože jsou na sebe zvyklé.
No a tak je máme od 5. března doma.
Máme každý den večer pěknou "televizi" - koukáme jak si hrají, jak lítají - jsou kontaktní, lezou po nás, berou si ňamky z ruky (to Mates s Bubákem taky - ale ti by uhryzli i kus prstu :-)), vůbec se nebojí Oskara a ten je na vrcholu blaha - zase může hlídat a tak vylehává u klece a pozoruje taky. (z prázdné klece byl evidentně nešťastný).
Za ten měsíc se u nás hezky zabydlely a 24. března jsme od Žofinky dostali nečekaný dárek...maličkého Matýska (s velkou pravděpodobností je to kluk). Byl to docela šok, protože na prcka jsme nebyly připravené - klec má velké mezery a on se snažil procpat ven. Nakonec jsme to zvládly, Matýsek roste jako z vody ..
Tento týden se mi zdá nějaká víc kulatá Babú - tak doufáme, že nás taky nepřekvapí přírůstkem.
