V Zoo

Nestíhám....jsem prostě líná psát a vkládat fotky. Pořád to odkládám a fotky se jen hromadí v Pc.
A jsem líná i jinak...dřív jsem popadla ve volnu foťák a vyrazila na lov obrázků. I tohle odkládám s odůvodněním, že jsem unavená a musím si odpočinout....to je sice pravda, ale dřív jsem odpočívala právě výletováním.
I když samozřejmě výletuju dál...i když ne už tak pravidelně.
Nedávno (zhruba před měsícem) jsem se dostala zcela nečekaně do Zoo. Jela jsem na víkend mimo město a prochajda zoologickou zahradou byl před odjezdem pěkný bonus navíc.
Od té velké povodně, kdy voda zdevastovala celou spodní část zahrady, jsem tu byla jednou....tuším že vloni ....a nedala jsem sem jedinou fotku....

takže pár fotek z letoška

 

Shinda s mládětem

 

kousek od žiraf byl tenhle mazel. Moc se mi líbil

rozhledna Kopanina

Z věže Frýdštejna jsem zahlédla v nedalekém lese rozhlednu. A hned mne napadlo, že bychom se k ní mohly vydat. Prý to není daleko. Trochu do kopce, trochu po rovině, chvilku po silnici a jsme tam. Po pravdě, měla jsem toho z Pantheonu a Frýdštejna dost (a to nás ještě čekala zpáteční cesta na vlak v Malé Skále). Padlo i to, že bychom tam mohly někdy jindy. Jenže já to jindy moc dobře znám...někdy totiž není vůbec.
A tak jsme se rozhodly, že tu rozhlednu ještě zdoláme. Vyšly jsme z Frýdštejna a daly se do táhlého kopečka. Sluníčko svítilo jako blázen a nám bylo jasné, že naše rozhodnutí nebylo právě to nejlepší. Jenže vrátit jsme se nechtěly ani jedna z nás.
Nebudu napínat, k rozhledně jsme došly. Jenže nás uvítal nápis, že musíme někam do horoucích pekel pro klíče. No a tak jsme šly....přeci to chvilku před cílem nevzdáme. Klíč se půjčoval za stokorunovou zálohu plus nějaký ten chechták vstupného...vrátily  jsme se na rozhlednu a tam čekal nějaký pán, že jestli může nahoru s námi. Tak jo...vzaly jsme ho s sebou.
Michala nakonec až nahoru nelezla, já udělala pár fotek a obhlížela hodinky, protože vlak nečeká. Nechtěly jsme zpátky celou cestu letět jak splašené. Jenže pán vytáhl foťák...pořádné dělo, stativ a nevíc co ještě a jal se pěkně pomalu fotit. Byla jsem nervozní, měla jsem klíče od rozhledny a stovku pryč. Nakonec jsem pána požádala, že musím zamknout a jít vrátit klíč a mazat na vlak. Moc se mu nechtělo, protože by vlastně musel pro klíč on. Takže jsme to vyřešili domluvou....já jemu klíč a on mne stovku :-)
Na zpáteční cestě jsme v lese potkali kotě...nikde nikdo a kotě se na nás nalepilo. Šlo s námi nebo spíš za námi neuvěřitelně dlouho...téměř až na silnici pod Vranovem. A měly jsme dilema...kotě jsme tam nechat nechtěly, domů ho vzít nemohly. A co tedy s ním? Napadl nás jedině útulek. Protože vzít domů kotě, to se tady rovná kufrům před bytem. A nejen kufrům....taky klecím s papouchem a myšema :-)
Nakonec se to vyřešilo samo. Těsně před silnicí šli proti nám nahoru manželé...a prý jé vy máte krásně kotě. A milé kotě se k nim přidalo a šlo  nimi.