A tak jsme se rozhodly, že tu rozhlednu ještě zdoláme. Vyšly jsme z Frýdštejna a daly se do táhlého kopečka. Sluníčko svítilo jako blázen a nám bylo jasné, že naše rozhodnutí nebylo právě to nejlepší. Jenže vrátit jsme se nechtěly ani jedna z nás.
Nebudu napínat, k rozhledně jsme došly. Jenže nás uvítal nápis, že musíme někam do horoucích pekel pro klíče. No a tak jsme šly....přeci to chvilku před cílem nevzdáme. Klíč se půjčoval za stokorunovou zálohu plus nějaký ten chechták vstupného...vrátily jsme se na rozhlednu a tam čekal nějaký pán, že jestli může nahoru s námi. Tak jo...vzaly jsme ho s sebou.
Michala nakonec až nahoru nelezla, já udělala pár fotek a obhlížela hodinky, protože vlak nečeká. Nechtěly jsme zpátky celou cestu letět jak splašené. Jenže pán vytáhl foťák...pořádné dělo, stativ a nevíc co ještě a jal se pěkně pomalu fotit. Byla jsem nervozní, měla jsem klíče od rozhledny a stovku pryč. Nakonec jsem pána požádala, že musím zamknout a jít vrátit klíč a mazat na vlak. Moc se mu nechtělo, protože by vlastně musel pro klíč on. Takže jsme to vyřešili domluvou....já jemu klíč a on mne stovku :-)
Na zpáteční cestě jsme v lese potkali kotě...nikde nikdo a kotě se na nás nalepilo. Šlo s námi nebo spíš za námi neuvěřitelně dlouho...téměř až na silnici pod Vranovem. A měly jsme dilema...kotě jsme tam nechat nechtěly, domů ho vzít nemohly. A co tedy s ním? Napadl nás jedině útulek. Protože vzít domů kotě, to se tady rovná kufrům před bytem. A nejen kufrům....taky klecím s papouchem a myšema :-)
Nakonec se to vyřešilo samo. Těsně před silnicí šli proti nám nahoru manželé...a prý jé vy máte krásně kotě. A milé kotě se k nim přidalo a šlo nimi.