Hvíždinec

Z rozcestí Pod Kamennou jsme se dali po modré na Hvíždinec. Na netu jsem si našla, že cestou je ještě jedno parádní zastavení a to Dánsko nebo Jelení výskoky. Na mapě, co jsem si vytiskla, mi to bylo jasné. Až přijde čas, zahnu cestou doleva, chvilku půjdu a narazím na skály. Jenže v reálu je to naprosto jiné, cestu nějakou jsem našla, vyšlápla si do kopečka a tam spousta borůvčí a výhled žádný. Chvilku jsem tam šmejdila a pak to vzdala. Je pravda, že jsem cestou nějaké skály viděla, mohlo to být ono, ale taky nemuselo. Raději jsem se vrátila a držela se značené cesty.
Vyhlídku Hvíždinec jsem našla hned...na stromě jsou cedule a Ivanko, je tam i ta s vyhlídkou :-)
Když jsem se pokochala vyhlídkou zezhora, musela jsem to ještě prozkoumat dole...i tam je to moc pěkné, ale bacha, všude jsou šutry, balvany a kameny, byla jsem ráda, že jsem měla s sebou turistickou hůl...když ji nemám, poslouží dobře i klacek.
No a pak to začalo. Říkala jsem si, že je paráda, jaký pěkný výlet jsem našla, nikde jsem nijak moc nebloudila. Asi jsem to zakřikla, protože cestou od vyschlé studánky, se mi cesta nějak ztratila a já si toho nevšimla. Šla jsem dolů takovou příjemnou travnatou cestou a přišla na lesní silničku. A byla jsem, jak se říká v pr..li. Ať jsem koukala, jak jsem chtěla, modrá značka nikde nebyla. Široká cesta sice pokračovala přímo dolů, úplně se nabízelo jít po ní, jenže když to tam neznám, tak jsem tam nakonec nešla. Samozřejmě...někde dole byly Dobřichovice, kam jsem šla, ale co když se trefím rovnou do kolejí nebo tam budou skály? Raději jsem se tedy vydala vlevo s tím, že budu koukat, jestli se někde ta mizerná modrá neobjeví. Šla jsem asi čtvrt hodiny a nic. Pak jsem uviděla záchranu...proti mě jel pán na kole, tak jsem na něj začala halekat, jestli neví kudy do Dobřichovic. Jen přibrzdil a zahalekal, že to musím nahoru do kopce (odkud jsem se předtím "skutálela" dolů), pak prý na Halouny, do Řevnic a odtud do Dobřichovic ....Ivanko ty dobře víš, kudy bych se musela znova trmácet. Chtělo se mi brečet, kdfyž jsem si představila, že bych tolik kilometrů musela jít nazpátek. Měla jsem toho totiž už dost, cestou jsem někde vlezla do bažiny, v botě mi šplouchalo bláto, bolely mně paty, kolena taky naříkala, o puchýři přes celý palec jsem naštěstí nevěděla.
Tak jsem poděkovala, počkala až odjede, chlapa poslala do prdele a popřála mu, aby píchnul. Pak jsem se tedy začala vracet zpátky, vylezla jsem opět nahoru do toho krpálu a tam někde jsem našla ztracenou modrou TZ. Byl tam takový stromek s kmínkem jako prst a ten byl označený. Ještě jsem vzteky zkopala mapu, kterou jsem si před cestou vytiskla a která mi v tu chvíli byla k ničemu, vynadala všem turistickým matlalům, co si malují značky na stromy jak je napadne....jak je možné, že na rovině, kde je vidět na půl kilometru, vidím tři až čtyři značky, někdy jsou ob strom a na křižovatkách, kde netuším kam pokračovat, se musí značka doslova hledat? Možná netuším, že pro značkování platí nějaké pravidlo...jestli jo, chtěla bych ho znát...protože jdu a jednou je značka napravo, jindy nalevo....kdo se v tom má vyznat. 
Nakonec jsem tedy na nádraží dorazila a šťastně dojela domů. I přes to můžu tenhle výlet doporučit, ta vyhlídka stojí za to.
Dneska odpočívám, mám dojem, že bych nedošla ani k autobusu.

http://oskar-seltie.rajce.idnes.cz/Z_Revnic_na_Kamennou_a_Hvizdinec/