Raná

Další kopec, na který jsem se podívala moc ráda. Dojeli jsme autem na parkoviště těsně pod kopec a zjistili, že parkoviště je plné. To mně překvapilo...že by tolik lidí se chtělo trmácet nahoru? (nahoře mi to pak bylo jasné). Zastavili jsme tedy na druhém konci vesnice a šli kolem kostela ke kopci. Mimochodem, kostel se mi moc líbil, zrovna takové mám moc ráda.
Nahoru jsme nešli po turistické značce, ale zase jsme museli mít něco extra. Místo zleva kolem parkoviště, jsme se vydali na opačnou stranu a kopec jsme začali obcházet. Pak už nám došla trpělivost a kamarád rozhodl, že to vezmeme přímo nahoru cestou necestou.....zkratkou. Vlastně jen necestou. Bylo to tam zarostlé, strmé a já víc než půl cesty lezla doslova po čtyřech. Kdybych se narovnala, určitě bych hodila záda a skulila se dolů. Ale těšila jsem se na parádní výhled a tak jsem ani moc neremcala. ....stejně bych slyšela, že zdatní turisti zvládnou i tyhle záludné zkratky...a přeci nejsme žádné bábovky.
Nahoře mne překvapilo množství lidí....ale není se čemu divit. Zrovna byla nějaká soutěž v létání modelů. Samozřejmě nechyběli paraglajdisti.
A já se kochala překrásným výhledem na okolní i vzdálené kopce. Ani mi nevadilo, že mám v prstech zapíchané nějaké trny jak jsem lezla po čtyřech a podrápané ruce z nějakých trnitých šlahounů.
Dolů jsme sešli po pohodlné turistické cestě a dokonce jsme měli štěstí vidět zvědavého sysla. Jen jeho fotku nemám, protože jsem nestihla připravit foťák.
A protože kopců není nikdy dost, další cesta vedla na Číčov.

Oblík