Neviditelná výstava

Neviditelná výstava mně lákala už dlouho. Ale vždycky jsem návštěvu odložila, protože bylo něco "zajímavějšího." A pak jsem si někde přečetla, že je pouze do konce března a nastal frmol. Během chvilky jsme se s dcerou rozhodly a začátkem března šly. (až tam jsme se dozvěděly, že výstava byla prodloužena nejméně do konce roku).
Z výstavy jsem byla nadšená, přestože jsem nic neviděla. Za průvodce jsme měli Ondru, který byl úžasný.
Měl nás po celou dobu na starosti, hned na začátku si nás očísloval a čísly jsme se občas hlásili.
Co mně neskutečně překvapilo byla tma. Tak černou, neproniknutelnou tmu jsem v životě neviděla. Nebylo vidět naprosto nic, žádné obrysy. V chůzi nám pomáhala stěna, které jsme se dotýkali. Nejdříve jsme došli do kuchyně a hned se začaly ozývat nadšené hlasy...jé našla jsem odpadkový koš, jé já mám mikrovlnku, z každého nalezeného a hlavně poznaného nádobí měl každý ohromnou radost.
Následoval obývák, koupelna - tady jsem měla radost, že jsem "viděla zrcadlo". V další části jsme došli do lesa, pod nohama křupala kůra, prošli jsme srubem a na stěně za velkého nadšení objevili žebřík, hrábě, srp.
Přešli jsme lávku přes potok - najednou se mi ztratilo zábradlí a já "lezla" na strom.
Vyzkoušeli jsme si rušnou ulici, zrovna jsme byli na tržišti a zjišťovali druhy ovoce a zeleniny, když v tom zatroubilo auto - to leknutí bylo obrovské.
Zajímavá byla i část, kdy jsme byli v muzeu - ve dvojicích jsme si ohmatali exponáty - něco bylo lehké, něco těžší - s dcerou jsme až na jeden kousek poznaly všechno. Přiznám se, že nám dala zabrat srnka - "tvářila" se nejdřív jako liška, potom jako zajíc. Dokonce i jako veverka.
Poslední tmavou částí byla kavárna - zde jsme si každý něco objednali - na výběr byla káva, pivo, nějaké vody, sušenky a oříšky. Nedokázala jsem si představit, že bych pila kávu potmě aniž bych se nepobrindala nebo jí rovnou nerozlila, tak jsem vzala zavděk vodou v lahvi.
A pak už jsme se s Ondrou rozloučili.
Ještě jsme si v další místnosti prohlédli pomůcky, co usnadňují nevidomým život, hry které mohou hrát, atd.
Výstavu mohu jen doporučit, my uvažujeme, že půjdeme ještě jednou, protože spoustu věcí jsme určitě přehlédli.
Nenapadlo mně, že na výstavě se nesmí fotit a tak jsem s sebou měla foťák. Nedošlo mi, že ve tmě by blýskání blesku velmi rušilo a ztratilo se tak kouzlo té černočerné neproniknutelné tmy.