Parníkem na Slapy

Posledním výletem o dovolené byla plavba parníkem na Slapy...pluli jsme  historickým parníkem Vyšehrad tam i zpátky....celodenní výlet stál za to.
O tomto výletu jsem uvažovala už dlouho...ale nějak jsem se k němu nedokopala...až  teď....přeci nebudu sedět doma, když bych mohla něco zajímavého vidět. Jenže za poslední týden jsem byla tak uchozená, že jsem chtěla něco odpočinkového. A tím byla plavba...uvidím spoustu zajímavostí a přitom budu sedět, nebudou mně bolet nohy a záda.
A tak jsem se začala pídit po jízdenkách...a zjistila, že v dnešní době počítačů není možné si je zajistit dopředu. Posílala jsem i mail do pražské paroplavební a prý stačí přijít tak půl hodiny před vyplutím. Moc mně to neuklidnilo, co když stejný nápad bude mít i dalších 300 lidí? A tak jsem vymyslela ještě náhradní plán...když už budu jednou z bytu, tak se pojede do Berouna ...znova na rozhlednu a medvědy. Přeci se nebudu vracet. Ale hned mně napadlo, že nejen Pražáci jsou chtiví paroplavby...a co když se někdo bude trmácet bůhví odkud a pak utře hubu?
A tak jsme vyrazila opravdu brzo. Někdy těsně po půl osmé už jsme čekali s několika lidmi na jízdenky...a to otvírali až v osm.
A musím se pochválit za výborný nápad...já jsem stála na jízdenky a mamku jsem poslala čekat před molo...odměnou nám za všechno to čekání bylo, že jsme se nalodily jako první :-)
Vybraly jsme si místa na přední vyhlídce a opravdu to stálo za to....i když....první hodina a půl byla krutá...byly jsme zmrzlé jak rampouchy (o možnosti půjčit si deky, jsme se dozvěděly, až když žádné k půjčení nebyly).
Loď byla opravdu plná, prý se vejde na parník až 300 cestujících...uvnitř byla cedule, že maximálně 400. A cestou ještě několik desítek lidí přistoupilo.
Zážitkem byla nejen podívaná na pražské památky jinak než z pevné země, krásná příroda cestou...ty nádherné kopce a krpály podél vody. A proplouvání zdymadly...to byl zážitek sám o sobě.
A cestou se mi líbili lidé, co mají chatky a chatičky i různá "orlí hnízda" v těch stráních...na proplutí parníků jsou vybaveni a tak se celou cestu ozývalo zvonění, troubení a různé mlácení do kovu na pozdrav. Spousta z nás si to užívalo a mávali jsme jako o život. Dokonce i parní vláček...Posázavský pacifik nám vyslal pozdrav.
Během cesty jsem si všimla, že bylo dost lidí, co plavbu pojali jako jednu velkou žranici...to nějak nedokážu pochopit...já jsem plula proto, abych viděla přírodu a ne většinu cesty čuměla do talíře.
Na zpáteční cestě si kousek od nás přisedl starší pán...celý v bílém s lahví šampáňa v ruce. Byl už trochu načatý a to šampíčko ho dorazilo. Chvíli nás otravoval nějakým blábolením a pak chrupal. Ale lahev byla už v půlce cesty prázdná.
Jo a jestli jsem si myslela, že když budu jen sedět a nikam nepolezu, že mně nic bolet nebude, tak jsem se parádně spletla. Od zpátečního sezení mně bolely nohy, záda, měla jsem upálenou jednu ruku od sluníčka, od samého mávání mně bolí rameno a od neustálého čumění někam za krkem. O zadku, pruhovaného od dřevěné lavičky, ani nemluvím :-)

ředitel PPS nám byl popřát šťastnou plavbu

zdymadlo Modřany

soutok Vltavy a Berounky

Závist

cementárna Zbraslav

Vrané nad Vltavou

a jsme bez komínu...kvůli mostům.

ostrov sv. Kiliána v Davli

 

Štěchovice

 

 

 

...pokračování příště

Jen tak

Občas se mi povede vyfotit nějaký živý tvor :-) Tedy kromě Oskara...ten narozdíl od ostatních pózuje rád

Specifický způsob odbavení cestujících

Na výlety jezdím dost často a většinou vlakem...zdá se mi to pohodlnější než autobusem a navíc....nejsou problémy, když mám sebou Oskara. Já nesnáším čekání ve frontě na autobus až přijede, je mi mnohem milejší, přijít do vlaku a tam třeba 20 minut sedět než se rozjede.
A tak jsem si myslela, že mně nemůže při cestování vlakem nic překvapit...až do včerejška.
To jsme jely s mamkou do Koněpruských jeskyní...vlakem do Berouna a k jeskyním autobusem. Na vlak jsme si koupily zpáteční jízdenku, takže žádný problém.
Věděla jsem, že z Králova Dvora-Popovic je nutné si jízdenku koupit ve vlaku....ani v tom jsem neviděla problém....a ten se záhy objevil.
Při čekání na vlak jsem si začala číst pokyny pro cestující....prý v některých vlacích nejezdí průvodčí a cestující se sám stará o odbavení. No potěš koště, nemám takové novoty ráda.
A tak jsem četla dál...že vlaky, které tuto vymoženost mají, jsou označeny okem (aspoň mi to tak připadalo). Honem jsem začala hledat v jízdním řádu náš spoj, jestli je tam oko nebo není....nebylo, tak jsem se trochu uklidnila. Protože to, co jsem se dočetla v návodu jak se odbavit, mně docela rozhodilo....určitě to nebudu umět.
Už z toho, že nástupiště bylo dlouhé jak hovado, mně rozbolelo břicho....určitě přijede jen vláček se dvěma vagonky a zastaví kde? Budeme mít ještě sílu honit vlak, aby nám neujel? Co když zastaví až úplně vepředu a my budeme vzadu? A zastaví vůbec, když je to zastávka na znamení?
Už tohle mi stačilo...a teď ještě ta mizerná jízdenka...z pomyšlení, že bych měla jet načerno, mi dělal žaludek kotrmelce. Ve vlaku je prý označovač jízdenek, ty  si člověk sám označí...to bych chápala, jenže už mi hlava nebrala, kde asi tak tu jízdenku vezmu....na nástupišti nic, z čeho bych jí vymámila. Mám si jí snad vycucat z prstu? Další pokyn byl...když nemá cestující jízdenku, musí nastoupit jen předními dveřmi a ihned si jí musí koupit v automatu ve vlaku. Dobrá, trochu mně to uklidnilo. Navíc tam pro blbé, jako jsem já, (žádným automatům nevěřím, tudíž bych si v něm neuměla koupit ani kafe) bylo uklidnění, že pokud člověk tomu nerozumí, může požádat strojvedoucího o radu...hurá, ten z nás určitě bude mít radost.
Po hodině a něco jsme se dočkali....z rozhlasu hlásili příjezd našeho vlaku s dodatkem....ve vlaku je specifický způsob odbavení cestujících.
A je to tady....budeme honit vlak, abychom nastoupily předními dveřmi...to se nám povedlo, vlak zastavil kousek od nás, nastoupily jsme a tam označovač jízdenek. Automat žádný. A výstražná cedule, že do vagonu se bez jízdenky  nesmí. Strojvedoucí byl zalezlý ve své kukani a hned se rozjel. A my bez jízdenky.
Žaludek skákal jak na trampolíně...přeci jen vidina pokuty 1000 Kč udělala své. Nakonec jsme do vagonu vlezly a zeptaly se slečny hned u dveří, jak získáme jízdenku....sama nevěděla a jela bez ní. A tak, sotva jsme zastavili v další stanici, zaťukala mamka na strojvedoucího a chtěla jízdenky...prý mladá paní, já vám žádné neprodám, mám zpoždění a musím jet a ne prodávat lístky. A tak jsme jely načerno.
Ještě, že nám alespoň zastavil....protože už se zpožděním přijel :-)

Aksamitova brána, Koukolova hora, Popovice

Poté, co jsme našly žlutou turistickou značku, jsme se dohodly, že tedy nepočkáme na zpáteční autobus, ale půjdeme do Králova Dvora-Popovic pěšky. Vždyť co to je, necelých 6 kilometrů zvládneme levou zadní. Hned pod jeskyněmi jsme došly paní s dvěma vnoučaty..a prý kam jdeme. Tak jsem jí odpověděla, že na vlak a ona na to, že by šly s námi, že jsou v Popovicích na prázdninách. Nejdřív jsem vůbec nebyla ráda, děti určitě budou ufňukané, budeme pořád zastavovat, atd. Jenže jsem se parádně spletla....děti tu cestu šly dopoledne opačným směrem a nyní s námi. Za celou cestu jsem neslyšela jediné slovo, že už nemůžou, že se jim nechce, že je bolí nohy, mají žízeň, hlad, atd....přitom holčičce mohlo být tak 4-5, kluka čeká teď po prázdninách druhá třída.
Paní byla velmi příjemná, vyprávěla, jak tam u nich má prochozené Beskydy se všemi vnoučaty. Byla jsem nakonec ráda, že jsme šli společně, někdy oni vepředu, jindy my, část jsme šli opravdu společně. Paní cestou k jeskyním trošku bloudila, žlutá značka se jí taky schovala, na to nás upozornila vždy dopředu, kde si máme dát pozor. Nebýt jí, několikrát bychom se určitě musely vrátit.
A k samotné cestě...pokud je člověk horská koza....je určitě spokojený....nejdřív se jde od jeskyň pořád z kopce, no spíš z krpálu, to kolena úpí, nohy mají co brzdit, aby se huba neválela po zemi. Místy je pěšinka pěkně balvanovitá, hlavně v okolí Aksamitové brány...určitě stojí za vidění...i když je nutno si dávat bacha, dolů vede díra, do které by  člověk určitě nechtěl spadnout...bůhví kde by skončil.
Když už jsme myslely, že kopce nebude konec, nastalo další dobrodružství...přejít přes hučící potok po lávce, která už má své lepší dny dávno za sebou. Zábradlí se klepalo jen se člověk na něj podíval, prkna, po kterých se šlo z kraje úplně chyběla....hned jsem si vzpomněla na Oskara, jak by se chudák dostal na druhou stranu on.
Poté nás čekal zhruba tak kilometr, možná víc po silnici....někde v dálce jsem viděla křižovatku ( tu nám paní označila jako důležitý bod) a ta ne a ne se přiblížit. Nějak jsem si myslela, že tam někde už je konec našeho putování.
Jak jsem se mýlila...za křižovatkou nás totiž čekal táhlý výstup na Koukolovou horu, pak chvilku po rovině a další stezkou pro kamzíky dolů....pěšinka byla úzká, místy dost zarostlá, kamenitá, prostě být kamzíkem či kozou, byla bych na vrcholu blaha. Ale nakonec i my jsme se dočkaly a šťastně dorazily na nádraží. Měly jsme něco přes hodinu do příjezdu vlaku...ale ještě nás čekal jeden "šok".

odbočku na Jelínkův most jsme sice našly, ale samotný most nenašly

Aksamitova brána

lávka pro otrlé

takhle bych si představovala značení :-)

i toto byla žlutá turistická cesta

konečně Popovice...ještě se skutálet z kopečka