Zahrada Na Valech podruhé

V zahradě mně zaujala cedulka WC ukazující směr někam do průchodu. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, až při cestě zpátky jsem si řekla, že tam přeci jen nahlédnu. A dobře jsem udělala. Přede mnou se objevilo nádherné zákoutí, o kterém jsem neměla ani tušení.
Prostě nádhera

průchod mně nijak nelákal - do doby, než jsem uviděla staré zdivo

 

 

 

 

 

Zahrada Na Valech

Přiznám se, že v Praze je pořád spousta míst, kde jsem nebyla. A jedno z nich byla právě zahrada Na Valech a Rajská zahrada.
Vydala jsem se tam poprvé o velikonocích - v domění, že zahrada již bude otevřená - nebyla - opravdu otevřeli až 1. dubna. Prochajdu jsem si zopakovala minulou středu. 
 Příroda se teprve začínala probouzet a tak pohled skrz stromy bez listí byl opravdu daleký. Lidí  bylo tak akorát - nemám ráda davy, kdy mi někdo funí na záda a nemůžu fotit tak, jak bych chtěla.

Dobřichovice

Minulou neděli bylo celkem pěkně a tak jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas vyjet "na lov" dalších karlštejnských šachových figur. Ještě nám jich spousta chybí.
A volba padla na Dobřichovice, protože po dlouhé zimě musíme začít s výletováním pomalu, abychom se brzy dostali do loňské formy.
Výlet nebyl dlouhý a přesto nám dal zabrat. Já mám raději výlety do kopců, někam kde jsou nějaké skály či pořádné šutry, ale jela se mnou dcera a ta chodí pouze po rovině.
A tak jsme šli od vlaku po jedné straně řeky, přešli mostík, prošli se u zámku a po druhém břehu jsme se vraceli nazpátek. Bylo toho na poprvé dost.
Na Oskarovi bylo vidět už doma, jak velkou radost má....sotva vezmu bágl a futrál na jeho fífák, ví, že se jede. A to se pak od člověka nehne, aby si to náhodou nerozmyslel, či ho nezapomněl doma.

 

 

 

Pocity

Konečně našla lavičku a sedla si. Před ní se otevřel les červených střech, ze kterého tu a tam vyzívavě čněly věže a věžičky. Spoustu jich znala a ty, které byly přístupné, už dávno navštívila. Sama.
Teď tu seděla s hlavou v dlaních, přemýšlela a poslouchala, jak tam někde uvnitř se dohadují její dvě já.  To hodnější, chápavé se krčilo v koutku, zahanbené, že se zase nechalo napálit. Opět uvěřilo.
To druhé, stojící vždy pevně nohama na zemi, se drze hlásilo o slovo.

Tak to vidíš, zase mám pravdu... nestála jsi jim ani za pár minut času. Nechtěli se s tebou setkat...
Ale vždyť ...nesměle špitlo první já....vždyť jsme se před nedávnem domlouvali, že až přijedou, že se musíme sejít a  chvilku poklábosit....
Nebylo jí to příjemné, ale svým myšlenkám se nedokázala bránit.
Svěsila hlavu a v očích se objevila  první slza. Nesetřela jí, cítila jak pomalu stéká dolů a dělá cestičku pro další.
Opravdu, bylo to tak. Těšila se na ně a nějak nedokáže pochopit, že to nevyšlo.
Naslouchala dál,protože dialog pokračoval.

Musela přeci poznat, že to nemysleli vážně. Že to bylo jen takové internetové tlachání útočilo druhé já. Ví jak na ní, když je jí ouvej. Stačí dát nějakou naději.

Třeba jim to nevyšlo, chtěli toho přeci vidět tolik... a už jim nezbyl  žádný čas...omlouvá je smutný hlas prvního já.
Nepoučitelná, kdyby chtěli, pár minut by se určitě našlo....snaží se oponovat druhé.
 Ví, že má pravdu....když se chce, jde všechno.
Ona sedí dál a snaží se naslouchat těm uvnitř. Mají pravdu obě....je zklamaná, mrzí jí,  že to takto dopadlo. Další příležitost nebude, už se nikdy nesetkají. Už ví, že všechna ta pozvání k nim byla jen tak, aby "řeč" nestála...obrazovka snese všechno a neumí se červenat nad žádnou lží.
Zahanbeně si musela přiznat, že druhé já má opět pravdu. Tak jako tolikrát předtím.
Nechtěla už nic slyšet
Pomalu se zvedla a vydala se dál, nemá cenu kazit si hezký den. Už na tom stejně nic nezmění...i kdyby stokrát chtěla.
Snad si uvědomila, že to nemohlo jinak dopadnout. Vždyť jim nemá co nabídnout...kromě přátelství...a to je v dnešní době sakra málo...
 
A konečně snad pochopila, že to, na co se dopředu těšila, už nebude....
....vlastně ano, něco přeci jen zůstane...ale to časem přebolí....