Brácha

Původně jsem myslela, že napíšu svoji jedenáctku. Nemám sice tyto řetězové akce ráda, ale slušnost mi velela alespoň odepsat. Byla jsem rozhodnutá, že dál nic posílat nebudu, na blogu jsem teprve krátce a vlastně tu téměř žádné přátele nemám.
Teď už ale vím, že dokážu odpovědět jen na jedinou otázku a to,co pro mně znamenají nadcházející svátky.
Po pravdě už několik let nemám vánoce a čas předvánoční ráda. Znamená to pro mně ohromný stres, který se s blížícím Štědrým dnem den ode dne zvyšuje. Nechci psát proč, je to hodně soukromé a osobní.
Letos je to o to horší, že se mi v pátek zabil bratr. Můj malý, velký bratr se vydal na tu nejdelší cestu. Opustil všechny, co ho měli rádi a zanechal po sobě obrovskou bolest, spoustu slzí a nevyřčených proč.

Bylo mu jen 43 let. Budeš mi chybět bráško, už mi nikdy nestiskneš ruku tak, až mi vyhrknou slzy do očí, už se nikdy nebudeme pošťuchovat, už mi nikdy neřekneš Pizizubko. Už nikdy neuvidíš, jak se kvůli tomu zlobím.