Rukavičky Žofinka a Žlababa

Ne, opravdu jsem se nezbláznila a nepojmenovala jsem si rukavice :-)
"Rukavičky" jsou naše nové činčilky a říkám jim tak proto, že je zachránili z polské kožešinové farmy. Nechala jsem jim jména, která dostala - jen Žlababu jsme zkrátily a říkáme jí Babú.
Po odchodu Matýska do činčilýho nebe jsme se rozhodovali, co dál. Vyhodíme velkou klec? Pořídíme si jako dalšího kamaráda králíčka? Nebo opět činčilku?
Pořád jsme se s dcerou nemohly rozhodnout, nakonec jsme se domluvily, že to tedy zkusíme s králíkem. Jeden se nám líbil ve Zverimexu na Lužinách, já chodila v práci okukovat jak králíky tak i činčilu do místního zveráče.
A pořád jsme se nemohly rozhodnout.
Pak jsem narazila na azyl králíčků a hlodavců a tam byly jak činčilky, tak i činčilí miminka.
Napsala jsem na miminka, byli to dva kluci a vzaly bychom si je oba.
Jenže už byli zadaní (nakonec si je dotyčný člověk nevzal) a nám nabídla slečna dvě holčičky - s tím, že je dají jen spolu, protože jsou na sebe zvyklé.
No a tak je máme od 5. března doma.
Máme každý den večer pěknou "televizi" - koukáme jak si hrají, jak lítají - jsou kontaktní, lezou po nás, berou si ňamky z ruky (to Mates s Bubákem taky - ale ti by uhryzli i kus prstu :-)), vůbec se nebojí Oskara a ten je na vrcholu blaha - zase může hlídat a tak vylehává u klece a pozoruje taky. (z prázdné klece byl evidentně nešťastný).
Za ten měsíc se u nás hezky zabydlely a 24. března jsme od Žofinky dostali nečekaný dárek...maličkého Matýska (s velkou pravděpodobností je to kluk). Byl to docela šok, protože na prcka jsme nebyly připravené - klec má velké mezery a on se snažil procpat ven. Nakonec jsme to zvládly, Matýsek roste jako z vody ..
Tento týden se mi zdá nějaká víc kulatá Babú - tak doufáme, že nás taky nepřekvapí přírůstkem.

 

Dvanácté narozeniny

Dvanácté narozeniny oslavil Oskárek 27. března.
Samozřejmě byly dárečky, nějaké ňaminky a hlavně dort.
Ostatně jako každý rok - dělám rizoto pro nás a Oskar to má načančané :-)
Tak Oskárku hodně zdravíčka, ať ti nožičky šlapou bez kulhání ještě nějaký ten pátek.

Matýsek

Myslela jsem si, že náš činčilák Matýsek je nesmrtelný....
Byl plný života, nikdy neměl žádný zdravotní problém, na veterině byl jen 2x - poprvé měl zánět očíčka a podruhé měl oteklý jeden prstík, do kterého ho hryznul Bubák. O prstík tehdy přišel, ale vůbec mu to nevadilo.
Pořád zlobil Oskara, tahal ho za chlupy a chtěl ho hryznout. Ten pro změnu myšáka provokoval.
V neděli ráno loudil něco dobrého...dostal od páníčka dvě rozinky a ty ho podle mne zabily.
Činčily jsou velice choulostivé na "nějaký hnus" a je možné, že v rozinkách byla nějaká skrytá plíseň a ta hodně rychle vede k selhání jater a ledvin.
Odpoledne při krmení nebyl Matýsek ve "své kožešině", dcera ho tedy vyndala z klece (normálně by to nešlo, protože by se svíjel a snažil se vykousat z držení) a jelo se na veterinu. Jenže tam už bohužel dovezli jen chladnoucí tělíčko...
Já jsem se smutnou zprávu dozvěděla po cestě z práce....
Je tu bez tebe smutno Krysáčku, však jsi tu s námi byl krásných 13 let ....přesně před 13 lety jsme si tě v únoru přivezli...
Chybíš i Oskarovi - pořád tě hledá a kňučí u prázdné klece...

co s klecí nevím...prodat, darovat, do sklepa se nevejde, pořídit novou činčilu?
možná králíka, ten je víc kontaktní...zatím nevíme

 

Výstava papouchů na Slupi

Mám dovču a tak jsem vytáhla dceru do Botanické zahrady na Slupi.
Dřív jsme sem chodili pravidelně - to jsme ještě měli papouchy a já pěstovala kaktusy.
Hned při kupování vstupenek jsme si všimly ošklivků, kteří se choulili na plyšákovi ...dva kakaduové a jeden ara.
Vyfotit jsem si je netroufala, ale paní říkala, že v půl druhé bude krmení. Vzala jsem to na vědomí, ale vzápětí jsem to zapomněla.
První papouch byl hned za dveřmi a byl hrozně družný. Hlavně ho zajímala hůlka co měla dcera.

ve skleníku, kde byli ostatní papouchové,bylo příjemně. Žádné příšerné vedro, navíc tu fungovalo mlžítko, které bylo příjemné nejen pro ptáky, ale i pro nás.

říkala jsem si, že tu nikde nejsou velcí arové. Pamatuji, že jeden rok tam byl velký ara volně. A teď nic. Ale při odchodu se jejich řev nedal přeslechnout.

pak jsme si ještě prohlédly skleníky a u východu jsem viděla dav lidí...zrovna se chystala slečna krmit ty tři mláďata. Lidi fotili jak o závod, slečna chystala krmení a přitom vykládala o záchranné stanici pro papoušky (vůbec jsem netušila, že něco takového existuje).
Protože jsem prdlajs viděla, šla jsem ven a čučela celou věčnost přes sklo.
Suché krmení slečna rozmíchávala dobu ve vodě a dlouhé se to nezdálo jen mně, ale především těm hladovcům. Dávali dost najevo, že chtějí dlabat a to nejpozději okamžitě :-)
Rozmíchané krmení natahovala do stříkaček a takto připravené vkládala do nádoby s teplou vodou. Naplnila několik větších stříkaček a to jsem myslela, že už je hotovo a bude se krmit.
Jenže vytáhla další plechovku a míchala další krmení, tentokrát do menších stříkaček.
A papouchové se celou dobu zlobili :-)
Jako první přišel na řadu ara, slečna ho dala do krabice, pod krk dostal papírový cinták a mohlo začít krmení. Vypadalo to, že do volátka nedostal pěkně dlouho :-) Hltal a mizel v něm obsah jedné stříkačky za druhou.
Po poslední dávce byl spokojený.
Stejně se nacpali i oba kakaduové.
Fotila jsem přes sklo, takže fotky jsou ošklivé, ale jsou :-)

kde to vázne s tím dlabancem

ještě jsme si prošly zahradu, já nasbírala pár lískových oříšků pro našeho myše a jely jsme domů.

Jak mne skolila chcípavka

1. května jsme si udělaly s dcerou výlet motoráčkem z Hlavního nádraží na Zličín. Cesta vede po pražském Semeringu a je odtud krásný výhled na skály v Prokopském údolí.

2. 5. jsem v práci, dopoledne pohoda a po obědě je mi zima, ačkoliv tam máme dost teplo
3.5. opět v práci a nemůžu se dočkat, až padne devátá večer a pojedu domů. Celý den jsem se klepala zimou a začalo mně bolet v krku. Každé mluvení vyvolá záchvat kašle. Ztrácím čich..
4. - 6.5. mám volno, měla jsem naplánovaný výlet, ale odpočívám. "žiletky" v krku pracují na plné obrátky.
7.5. nemůžu pořádně polknout, od noci přemýšlím, zda dvanáctku v práci vydržím nebo mám volat kolegyni z protisměny. Nakonec jsem nevolala, bylo mi hloupé,aby ona dělala čtyři dvanáctky za sebou. V práci nic moc, těšila jsem se do postele jak malá. K bolavému krku se přidává úporný kašel.
8.5. volno trávím v posteli. K bolavému krku a silnému kašli se přidává teplota a bolest dutin. Bolí mne celý obličej, takže to jistí šála omotaná kolem celé hlavy. Mám otvor jen na nos. Musí to být podívaná, ale mně je to jedno. Přestávám pořádně slyšet, uši mám zalehlé.
9.5. Celou noc kašlu, takže už na takové marození nemarození kašlu taky a jdu k doktorce. V autobuse sedím sama, kolem mne je prázdno...kdo by taky chtěl sedět vedle tuberáka že jo :-) Pár lidí se každou chvíli otáčí a probodává mne pohledem. Je mi trapně, ale kašel se nedá zastavit. Bublá to ve mne jak v topení. V čekárně se to opakuje, jsem několikrát zavražděná pohledem, ale naštěstí jdu hned nařadu. Dostala jsem neschopenku a tři recepty. V lékárně jsem nechala 460 korun...
Po příchodu domů jsem ztratila hlas. Mluvím tak, jako když se učí kokrhat kohoutek. Některá písmena vůbec nevyslovím :-) Chtěla jsem zavolat na kočku pod okny, ale nic se neozvalo. Žádné čiči, nic. Zkouším čičino a ozve se no :-)
10.5. celou noc jsem nespala. Jakmile si lehnu, dostanu takový záchvat kašle, že mi to snad trhá vnitřnosti. Bolí mne žebra, bolí mne dutiny (ale už je to lepší), bolí mne oči (ležím s plínou zavázanou přes oči), bolí mne žaludek (neumím ty hnusy co vykašlávám plivat). Musím znova do lékárny, protože jeden recept byl na udělání. Situace v autobuse se opakuje...
V lékárně vypláznu dalších 130 korun.
Po příjezdu domů se dozvídám, že dceru škrabe v krku a s mluvením je na tom stejně jako já...kokrháme obě :-)
Představovala jsem si tento týden jinak...v úterý jsme chtěli dolů do Prokopáku k potoku...aby se Oskar vyráchal. Včerejšek měl patřit Průhonickému parku....
No nic, jdu se zavrtat do postele...

Údolí Plakánek

Byl to první větší letošní výlet.
Počasí bylo v sobotu nádherné a tak se vyrazilo. Jen tak, bez plánování.
V autě jsme se rozhodli, že pojedeme na Kozákov nebo prostě tam, kde nás to cestou zaujme.
Kozákov byl ale prvotní, už jsem se těšila na rozhlednu.
Pak jsme zahlédli hnědou ceduli na Kost a tak jsem prohodila, že někdy příště bychom se mohli podívat do údolí Plakánek ...ještě jsme měli v živé paměti nedávné vyprávění Pepy Dvořáka, jak nedaleko odtud kupoval chalupu. Tak krásně vyprávěl jak se tady zamiloval do přírody...
No a tak jsme se nakonec rozhodli, že nebudeme čekat na nějaké příště a pojedeme hned.
Jedním slovem nádhera...pro mne jako milovníka pískovcových skal a různých šutrů ...chodila bych tam celý den...
Stejný nápad mělo docela dost lidí.
Ale tentokrát mi ty davy nijak zvlášť nevadily.

Potom jsme se rozhodli, že přeci jen pojedeme ještě na Kozákov. Jenže další cestu nám zkřížila cedule na Sekyrkovy Loučky. O těch jsme se bavili nedávno a na mapě jsme je nemohli najít.
A tak se jelo tam...byli jsme zvědaví, jak vypadá místo, o kterém mluví Petra Janů...
A Kozákov?...na ten tentokrát už nedošlo.