Včerejší výlet měl být z těch kratších, protože ač nerada, musím šetřit nohy. Bolí mně tak, že jsem opět skončila na rehabilitaci. Ale tentokrát žádný výsledek k lepšímu.
Vybrala jsem pohodlný výlet z Černošic na Kazín. Jde se pěkně po rovince, podél Berounky, žádné trmácení do kopců a krpálů.
Pro jistotu jsem s sebou vzala mapu, co kdybychom šli ještě dál....samozřejmě jsme od kazínské skály pokračovali dál...pěkně po modré do krpálu....naštěstí jen kousek, pak se šlo po rovině, která se záhy nenápadně změnila v táhlý kopec. Došli jsme k Cukráku...je zajímavé, že vysílač je odevšad vidět, trčí do dálky jak (mám oblíbené slovo čurament...to se dá použít na cokoliv). Ale nám se ztratil, na kopci opravdu vidět není..zahlédla jsem ho těsně před tím, než bych do něj vrazila nosem :-)
Tady už jsem toho měla dost, nohy bolely čím dál víc a tak nastalo dilema....vrátit se zpátky do Černošic (mozek jsem asi opět zapomněla doma, protože celou cestu jsem se do mapy nepodívala, tudíž až nahoře jsem zjistila, že nahoru jsme se drápali sice po modré, ale po té delší...doma jsem samozřejmě věděla, že nahoru vedou modré dvě) po té kratší nebo jít podél silnice po zelené naučné? To jsem nevěděla kolik to je kilometrů, tak jsme se nakonec z kopce zase skutáleli k Berounce.
V krčmě Tornádo jsme si dali pivo...sakra jakou jsem na něj měla celou cestu chuť, Oskar se vykoupal v řece mezi kačenama...přeci ten rohlík co jsem jim házela neskončí v kachních žaludcích, když on je taky při chuťi. A tak se za každým kouskem hnal společně s kačenama a já se zasmála jako už dlouho ne. On si totiž potápěl fífák až k očím, kolem něj to bublalo a on pak ulovil rozmáčený rohlík s pocitem, tak jsem jim to přeci jen sežral :-)
Zbývaly nám poslední dva kilometry k vlaku a já už se viděla doma s nohama ve škopku...jenže!
Zapomněla jsem se zmínit, že na tenhle krátký výlet jsem jela s mamkou...a tak jsme cestou drbaly a najednou jsme skončili mězi nějakými chatami...chtěla jsem se vrátit, protože jsme se od řeky docela dost vzdálili. Ale prý ne, vezmeme to někde přes pole a k řece se přiblížíme. A tak jsme šli nebo spíš se všichni tři táhli. I Oskar už toho měl plné packy a to jsme ještě netušili, kolik toho našlapeme. Přišli jsme totiž k nějaké silnici, která se sice točila k řece, ale přeci po ní nepůjdeme. A tak jsme to vzali vedle po poli. A to byla obrovská chyba, protože silnice by nás dovedla k lávce a odtud je nádraží co by buřtem dohodil.
Ta naše polní cesta nás vedla podél Berounky až do Radotína....chtělo se mi brečet, už jsem nemohla udělat ani krok, tak jsem chvílema šla bosa jen v ponožkách.
Ale všechny cesty jednou končí, tak i ta naše. Doma jsme oba padli za vlast a já až dneska našla odvahu podívat se kolik km jsme nachodili. Vylezlo mi, že téměř 14 kiláků a do toho nepočítám odbíhání z cesty, jestli náhodou někde nebudou houby.
 |
| já už neudělám ani krok |
 |
| první |
 |
| druhá |
 |
| kostel v Radotíně |
 |
| na sídlišti už pomalu zapadalo sluníčko |
a tak mně doma napadlo, jestli by nám nestačilo jen posedět u Berounky...
