Když se bojí pes

Jsem ráda, že už skončilo prosincové šílenství v práci...i když co si budeme povídat....lidi slyší na všelijaké slevy a akce, tudíž si alespoň do půlky ledna ještě užiju.
Jsem ráda, že snad konečně nastane klid a vše se vrátí do svých vyjetých kolejí. Že už nebudou blbci pálit petardy jako retardi...čím větší bouchanec, tím víc legrace. Že budeme moci vyjít s Oskarem ven, aniž bych se celou dobu bála, že se najde nějakej pitomec, kterému udělá radost, že nám hodí bouchací kuličku pod nohy.
Tento každoroční stres nastává začátkem prosince, první vrchol je 5. prosince, kdy chodí čerti s Mikulášem. Samozřejmě je "ohromná legrace" lítat za nimi a práskat. Chudáci zvířata, chudáci děti, které jsou ještě moc malé na to, abychom jim mohli vysvětlit ten rámus.
Toto období je obzvlášť náročné pro Oskara. Neskutečně se bojí a ani to, že už je to několikátý rok co to zažil, neubírá na strachu. To, že ven chodí po několikerém přemlouvání, je v tuhle dobu téměř na denním pořádku. Rychle ven, rychle domů. Někdy se ven ani nestačí vyjít...jen z výtahu a okamžitě domů.
Ani doma to není lepší....strachy lítá po bytě, snaží se kamkoliv nacpat...do skříně, za záchod, narve se do pračky, neustále nám leze na klín. Mám podezření, že strachy by prolezl i klíčovou dírkou.
Letos to několikrát vypadalo po příchodu domů jako kdyby nás navštívil zloděj....v chodbě rozházený botník, rozhrabané postele, převrácené židle, rozhrabaný pelech, vyhrabaná skříň. Jeden čas v panice jančil tak, že se rozbíhal proti oknu...
Takže snad už konečně bude klid

a takhle to u nás práskalo zhruba hodinu kolem půlnoci