sobota 4. ledna 2014

Irlinka

Dneska jsem prolézala staré fotky a narazila na fotky Irlinky. Tuhle fešandu jsme kdysi měli doma...sice jen chvíli, ale i tak nám v srdci zanechala nesmazatelnou stopu.
My jako děti jsme doma psa samozřejmě měly. Zrovna tak byl vždy nějaký chlupáč u babičky. Ale já jsem doma psa nechtěla, statečně jsem odolávala prosbám dcer. Bylo mi jasné, že péče o něj by zůstala na mně, venčila bych ho jen já, atd. A tak jsme měli spoustu papoušků a dvě činčily.
Vydržela jsem to dlouho, ale pak přišla starší dcera s tím, že by si vzala do předvýchovy asistenčního pejska. Pejsek by byl z Jinonic a po deseti měsících bychom ho vrátili zpátky na další výcvik. Moc se mi to nezamlouvalo, nedovedla jsem si představit, že si na nějakého chlupáčka zvykneme a pak ho dáme pryč. Nakonec jsem souhlasila, že až bude dcera plnoletá, ať to tedy zkusí.
Opravdu jí to vydrželo a jednoho dne jsme si pro pejska jeli. Byla to fenka zlatého retrívra, tenkrát předávali do předvýchovy jen pejsky dva....Irlinku a jejího brášku.
Doma nastal kolotoč starostí o psí miminko. Dcera ještě chodila do školy, takže ranní venčení a vlastně i noční jsem obstarávala já....na první ranní venčení jsem vstávala před čtvrtou :-), abych byla už v šest v práci.
Brali jsme ji všude s sebou, aby si zvykla na různá prostředí.
A pak to přišlo....Irlinka se neustále drbala a byla z toho dost nervozní. Přičítala jsem to tomu, že nám při předání sdělili, že štěnaťa chytla těsně před předáním blechy. Žádnou sice neměla, ale strupy ano. Pak jsem se začala drbat i já.
Jednu sobotu bylo povinné setkání všech pejsků z předvýchovy....byla i pravidelná prohlídka veta. Při čekání se Irlinka opět drbala a jak jsem jí držela, chňapla po mně. Samozřejmě to neuniklo bedlivému oku pracovnice střediska.....bylo to velmi nežádoucí chování budoucího vodícího pejska.
Při vyšetření jsem se dozvěděla šokující informaci....oba pejskové neměli blechy, ale měli svrab. Zatímco pejsek už byl vyléčen, u naší fenky jsme se o nemoci nedozvěděli. Nás zapomněli informovat.
Dostali jsme léky....jenže za pár dnů jsem zvedla telefon a dozvěděla se, že Irlinku máme vrátit, že není vhodná do výcviku právě z důvodu, že byla nervozní. Když jsem jí tam vezla, pro slzy jsem neviděla....najednou bylo doma ticho, prázdno, nikde nikdo nepobíhal.
S odstupem času to beru tak, že to možná bylo dobře, protože za těch 10 měsíců by to bylo mnohem, mnohem horší. Co se s ní stalo, nevíme. Doufáme, že přeci jen prošla výcvikem a teď někomu pomáhá.
Vrácení Irlinky paradoxně napomohlo tomu, že jsme si už nedovedli představit byt bez psa....a začali hledat...chtěli jsme malého chlupatého kamaráda, kterého bych při cestování pohodlně vzala do náručí či do přepravní tašky....volba padla na malou šeltičku...a tak máme obršeltii, kterou teda neunesu ani náhodou :-)
A že bych Oskara dala do nějaké přepravní tašky, to taky nehrozí...na něj by byl vhodný leda tak nějaký pořádný kurfr na kolečkách :-) 










4 komentáře:

  1. Milé povídání i fotky. Snad se má Irlinka dobře :)

    OdpovědětVymazat
  2. To si nějak nedovedu představit - mit doma takového krásného štuclíčka a pak poslat dál. I když samozřejmě pro dobrou věc. TAké bojuji s prosbami dětí o pejska - máme rybičky, krevety, činčilu, morče. Ale až děti budou větší a budou moci převzít čás zodpovědnosti, myslím, že podlehnu, protože mi také pes moc chybí.

    OdpovědětVymazat
  3. Nádhera! Nemůžu odolat žádnému pejskovi, a tihle jsou jako plyšoví :). Asi by mi puklo srdce, kdybych je musela vrátit.

    OdpovědětVymazat
  4. Kouzelná princezna! Nedala bych jí z ruky! Ale musela jsi...

    OdpovědětVymazat